MINUT ČTENÍ: 5
AUTOR: KRISTÝNA ŠEBKOVÁ


Když jsem slavila své 31. narozeniny, neměla jsem teoreticky moc důvodů si stěžovat. Měla jsem smlouvu na dobu neurčitou na nejprestižnějším gymnáziu v kraji, byla jsem vdaná, manžel měl byt, auto i chalupu na venkově. V létě i v zimě dovolená – moc rádi jsme cestovali. Takový American dream po Česku. Jenže začaly neshody v manželství. Potom trable v práci. Dobře si vzpomínám na záchvat paniky, když pár kolegů po úspěšné třicetileté učitelské kariéře na tom stejném ústavu slavili odchod do důchodu. Zeptala jsem se sama sebe – tohle je všechno, co můžu od svého života čekat? Každý další rok ten stejný koloběh a než se naděju, bude smrtka klepat na dveře? A kam se poděly všechny ty sny a dobrodružství?

Jmenuji se Kristýna a příští měsíc už to bude neuvěřitelných pět let, co žiji na jihu Španělska, v přístavním městě Cartagena. Začala jsem tu nový život. Ten nejúžasnější.

Učitelka ve Španělsku

Radikální změna

Ve chvíli, kdy moje manželství již bylo v troskách, začala jsem jednou na cestě do práce pociťovat úzkost, že takhle to dál nejde. Rozhodla jsem se pro radikální řešení – hledat si práci v zahraničí. Něco, o čem jsem vždy snila, ale můj partner mi pokaždé předložil seznam argumentů, proč to nejde. Ted‘ už jsem však rozhodovala sama za sebe a nebyl, kdo by mi bránil. S úsměvem si vybavuji, jak mi někteří kolegové v práci tehdy přiznali, že mi závidí a obdivují mou odvahu, sami by si prý také přáli něco podobného zkusit, ALE…následoval seznam argumentů, proč nemohou.

Paradoxní na té situaci bylo, že já jsem si odvážná vůbec nepřipadala. Odvážní byli pro mě lidé, co utekli ze země v době komunismu, a riskovali někdy i holý život, nebo minimálně to, že už nikdy neuvidí svoje blízké. Co vlastně hrozilo mě? Přinejhorším se přece můžu vždycky vrátit, ne?

Norsko, Španělsko…

V jednom jsem měla jasno: po svých mnohaletých pracovních zkušenostech jsem nechtěla odjet do zahraničí dělat podřadnou práci. Začala jsem tedy surfovat po internetu a hledat práci ve svém oboru: učitelka angličtiny. Nabídek byla spousta, ale všude chtěli pouze rodilé mluvčí, a nejvíc příležitostí bylo v asijských zemích, kam mě to příliš netáhlo. Podle informací na internetu bylo zemí, která hledá nejvíce pracovníků ze zahraničí Norsko. Bláhově jsem se tam vypravila na týdenní dovolenou během jarních prázdnin a doufala, že mě pozvou aspoň na pracovní pohovor na nějaké z míst, kam jsem rozeslala životopisy. Nestalo se. Dodnes za to osudu děkuju. Zpětně nechápu, jak mě něco takového vůbec napadlo, když mám na zimu alergii!

Rozšířila jsem tedy vyhledávání na více evropských zemí. Španělsko mě původně nenapadlo, protože bylo přece známo, že je to země v těžké krizi a s obrovskou mírou nezaměstnanosti. Jak bych tam asi mohla najít práci, když jí není dost ani pro místní, že?

Přesto jsem při tom brouzdání po internetu narazila na inzerát, který mě zaujal: Soukromá jazyková škola, která se bude teprve otevírat, hledá lektory. Město s tisíciletou historií – Cartagena, Španělsko. Majitel školy mi na email odpověděl, a po rozhovoru přes Skype mi s nadšením oznámil, že mě bere! Moje dobrodružství mohlo konečně začít.
Práce zahraničí

Administrativa – jen další překážka na cestě životem

Letenka byla to nejmenší; najednou je totiž potřeba zorganizovat tolik věci! Výpověď v práci (šéf mi naštěstí vysel vstříc), odstěhovat zbytek věcí od manžela, a hlavně – najít si ubytování…to byl teda oříšek.

Couchsurfing mi změnil život

Protože jsem neuměla španělsky ani slovo, hledala jsem pronájmy na webech v angličtině. Tam byly ovšem k dispozici pouze apartmány v anglických koloniích, golfových resortech, kde si rentiéři hlavně z Británie užívají slunce. To jsem pochopitelně nechtěla. Hledala jsem něco ve městě. Hotel taky nepřipadal moc v úvahu, za pár dní bych zaplatila víc než obvyklý měsíční pronájem bytu.  Až mě konečně napadl Couchsurfing!

Měla jsem s touto komunitou již zkušenost z cestování, jen jsem si ji hned nespojila i se stěhováním natrvalo. V Cartageně však bylo velmi málo aktivních členů, z nichž navíc většina měla profil pouze ve španělštině. V úvahu tedy připadal pouze profil s černobílou fotkou atraktivního Španěla, který měl snad 80 pozitivních referencí, a navíc mě zaujalo jeho motto: Help others and one day, when you need it, you will get help in return. Poslala jsem mu tedy žádost o dočasné ubytování a pomoc s hledáním vlastního bytu. Necítila jsem se v této roli moc dobře. Radši jsem vždy pomáhala ostatním, než o pomoc prosila. Tolik jsem chtěla být nezávislá, samostatná…ale jazyková bariéra a finance mi to v té chvíli dost dobře neumožňovaly.

Učitelka ve Španělsku

Co když?

Dostala jsem až příliš nadšenou odpověď a začala mě chytat panika. Co když je to nějaký blázen? Vlezu k němu do bytu, cizímu člověku, sama…jen díky tomu množství pozitivních referencí na jeho profilu jsem se rozhodla to risknout. V blízké budoucnosti jsem se pak přesvědčila, že mi mého Španěla seslalo samo nebe. Jeho pomoc byla v mnoha ohledech nesmírně důležitá. Všude mě představoval svým známým a doporučoval mě jako nejlepší učitelku angličtiny.

Díky tomu jsem dostala svou první skutečnou práci, i když jen na pár hodin týdně.

Makat není pracovat 😉

Snažila jsem se také naučit španělsky co nejrychleji. Domluvila jsem se s kolegyní z Funcarele na soukromých hodinách formou výměny: já ji budu učit anglicky a ona mě španělsky. Kromě toho jsem se poctivě šprtala slovíčka, na pláži vždy s knihou 1000 nejdůležitějších slov v kastilštině a podobně. Dále jsem se zapsala na třítýdenní intenzivní kurz ve stejné škole, 4 hodiny denně.  Jelikož jsem pro ně zároveň učila angličtinu, dali mi slevu.

A konečně velkou motivací pro mě byly i hodiny flamenca ve skvělé taneční škole, kam jsem se taky hned první měsíc zapsala. Ze začátku jsem rozuměla jenom un, dos, tres, a nechápala jsem, jak se mohou Španělé vůbec dorozumět navzájem, když běžně mluví všech 12 tanečnic najednou, jedna přes druhou. Ach ten jižanský temperament! V barech a restauracích to taky vždy hučí jako v úle. Ta snaha pochytit, o čem se lidé kolem mě baví, byla dost vyčerpávající. Uprostřed zábavy jsem usínala na stole. Nejhorší šok ovšem přišel, když se majitel jazykovky, do které jsem přijela pracovat, rozhodl školu zavřít a odstěhovat se. Úspory se tenčily. Přes léto jsou Španělé pochopitelně raději na pláži, než na kurzu angličtiny.

Kouzelné Španělsko

Byla jsem ale rozhodnutá vydržet. Místní život mi bezesporu učaroval.  340 slunečných dnů v roce, moře, hory, skvělé jídlo a víno, flamenco, a veselí, přátelští lidé, kteří jsou jedním ze třech nejtolerantnějších národů v Evropě – a to jak k cizincům, tak i k jiným menšinám. Začala jsem tedy učit soukromě. Pracovala jsem dvojnásobný počet hodin, než je obvyklý úvazek učitele v ČR. Tvrdá práce se mi ovšem vyplatila. Po dvou letech jsem si koupila svůj první, vlastní byt, 4+1, bez hypotéky! Dnes už si nemusím ani dělat reklamu. Pracuji na univerzitě, k tomu pokračuji i v soukromých hodinách, na které se mi studenti sami hlásí na základě doporučení svých známých, a s novým přítelem pronajímáme další byty, které jsme koupili napůl. Ze spolubydlícího se stal nejlepší kamarád, a nakonec i můj nový životní partner. Příběh jak z románu se stal pro mě realitou!

Učitelka ve Španělsku

Krize jako příležitost

Španělská krize se tedy v mnohém ukázala být naopak velikou příležitostí. Obrovsky stoupl zájem o angličtinu, protože lidé potřebují zlepšit své pracovní vyhlídky, a ceny nemovitostí naopak rapidně klesly. Dalším velkým plusem pro mě je, že práce učitele má tady velkou prestiž a je o ni takový zájem, že jsou nekonečně dlouhé seznamy čekajících na místo ve státní škole. České vtipy jako ‘Jedna kulhá, druhá šilhá, a ta třetí je taky učitelka‘ jsou zde naprosto nepochopitelné. Práce ve vzdělávání je pro mnohé prací snů, dobře finančně ohodnocená a se spoustou prázdnin. Je to úplně jiný pocit, pracovat a vědět, že lidé si vaší práce váží.

Moudro na závěr 😊

Život v cizině má mnoho úskalí a natrvalo určitě není pro každého. Teprve dnes chápu, proč mě bývalí kolegové považovali za statečnou. A nejde jen o překonání prvních nesnází a jazykové bariéry. Chybí mi tu moje rodina a dlouholeté kamarádky. Naštěstí existuje internet a Ryanair, který bude mít od března přímé lety z Pardubic do Alicante. Já jsem ve Španělsku našla svůj nový domov a jsem šťastná. Návrat do Česka jinak než na návštěvu si momentálně neumím představit. Můj vzkaz pro ty, kteří si s myšlenkou vycestování do zahraničí pohrávají a třeba váhají je tedy zcela jasný: na nic nečekejte, nenechte se odradit nesnázemi, nevymlouvejte se, snažte se vše překonat! Práce nebo studium v zahraničí je naprosto jedinečná, nesmírně obohacující zkušenost, a to pro každého!


Přečtěte si také Nejprestižnější doktorské studium v USA