MINUT ČTENÍ: 7
AUTOR: ADRIANA LEJSKOVÁ

Indonésie 27. 6. 2017 – 4. 9. 2017


Sedím na letišti v Londýně, čekám na poslední let do Prahy. Vracíme se domů. 34 hodin za mnou a ještě dalších 5 hodin přede mnou, než budu zpět doma. Přemýšlím, jak je vůbec možné, že je to celé za námi…Moje cesta do Indonésie začala nevinným nápadem, kam odjet vypnout hlavu, pokud dokončím střední školu.

A já ji dokončila – úspěšně! Hurá, letíme! Přes Hedvábnou Stezku jsem našla odkaz na neziskovou organizaci “Kintari Foundation”, která podporuje výuku dětí v několika malých vesničkách na ostrově Lombok, který sousedí s Bali. Tak si tak říkám, proč jsem nejela ještě dál, že? S Davidem jsme 27. 6. seděli v letadle vstříc novému dobrodružství. A dobrodružství to opravdu bylo. Bydleli jsme v „plísňáku“, za barákem jsme měli slepičárnu, takže jsme každý den čuchali takový lehce nakopávající odér od kuřat, ukradli nám motorku, vyšli jsme druhou nejvyšší horu Indonésie, potkali jsme nové lidí z různých koutů světa a poštípal mě nějaký hmyzák až jsem sebou sekla. Ale radši to vezmu popořadě…

OBYVATELÉ – VÍRA – PŘÍRODA

Lombok je jeden z méně turistických ostrovů v Indonésii, ráj na zemi! Azurové moře, palmy, slunce, vlny pro surfaře. Ale také odpadky, a to myslím spoustu odpadků – všude. Není to problém jen místních obyvatel, kteří nechápou, že se plast rozloží za padesát let a hází použité obaly za hlavu, jako slupky od banánu. Je tu také spoustu toulavých psů, kteří hledají něco k jídlu, proto roznáší odpadky všude kolem. Místní na ně nesmí sahat kvůli víře, což znamená, že do nich maximálně kopnou, takže na pár dalších let odpadky budou a psi taky. Převažuje zde islám, ale zahalených lidí je tu málo – měli jsme svoji teorii o tom, jak to celé berou. Prostě si to dělají, jak mají náladu. Když jsme se zeptali, proč zrovna musí kvůli náboženství dělat tohle a támhleto, občas sami nevěděli. Přijde mi to absurdní!

Každopádně se (někteří) modlí 5x denně, jak je tomu u islámu zvykem a začínají v takovou příjemnou ranní hodinku. Takže pokud se vzbudíte v 5 ráno a uslyšíte hejkání ze všech stran, je to v pořádku, aspoň pro ně. Nikdy bych neřekla, že budu mít tak negativní postoj k jakémukoliv náboženství. Ke všemu jsem vždy byla otevřená a říkala jsem si, že člověk má svoji vlastní životní cestu. Měla jsem, a stále mám své vlastní názory na islám, buddhismus, křešťanství ať už protestanské nebo katolické. Po dvou měsících jsem si ale k islámu vytvořila (velký) odpor.

Ve stylu Lombok

Místní jsou moc milí lidé, snaží se pomoct, usmívají se a máte z nich takový ten příjemný pocit, že se vám nic nemůže stát. Anglicky umí málo kdo, ale i tak jsme se domluvili. Jak jsem psala, jsou snaživý a když použijete ruce, nohy, skoro vždy to nějak jde. 🙂 Po nějaké době jsme najeli na “lombok style” a jak jsme si to užívali! Žádný spěch a stres, užívání si přítomného okamžiku, úsměvy od ucha k uchu. Kdybyste chtěli na Lomboku hledat památky nebo kulturní dědictví, vzdejte to. Hlavnímu městu Mataram je lepší se vyhnout. Kvůli památkám jsme jeli na Bali, ale o tom později. Oproti tomu je na Lomboku dechberoucí příroda – vodopády, všude samé kopečky, rýžová pole, bílé pláže, vlny na surfování a na severu druhá nejvyšší hora Indonésie – Mount Rinjani. Různorodost přírody nepřestane bavit. Nejtypičtěšjím znakem, aspoň pro mě, byly stáda buvolů a jejich pasáci.

ZA JAKÝM ÚČELEM JSME ODJELI?

Na Lombok jsme s Davidem jeli jako dobrovolníci pomáhat s výukou malých dětí. Učili jsme angličtinu ve dvou školách, jedné školce a připadl na nás kurz „Fantastic 4“. Nevěděli jsme, co máme čekat, jak se vůbec domluvíme, když mají děti jen opravdu minimální základy angličtiny. Učili jsme od pondělí do čtvrtka, zbylé dny jsme měli volno. Tak jsme cestovali a nebo si našli program v Kutě, kde jsme dva měsíce bydleli. Díky učení jsme poznali ostrov jinak než běžný turista. Byli jsme v nepřetržitém kontaktu s místními a tak jsme se podívali na místa, kam se “bule” (běloch) běžně nedostane.

ŠKOLA – ŠKOLKA – KURZ

Jak už jsem psala, učili jsme malé děti, okolo devíti až dvanácti let. Výuka probíhala od pondělí do čtvrtka. Ve vesničce Ngolang, kde se nacházela státní škola, jsme učili každý den jednu hodinu (60min). Říkáte si, jak je možné učit děti, které s vámi nemají jediný společný jazyk? Stále jsem překvapená, že to šlo. 🙂 Probírali jsme s nimi jednoduché pracovní listy. Začali jsme barvičkami a zvířátkama, pokračovali jsme slovním spojením “I am”, “You are”, “He is”, což pro ně bylo nepochopitelné. V indonéštině nemají “to be”, což je u nejzákladnější gramatiky kámen úrazu. Pochopilo to pět dětí z patnácti! Což byl i tak úspěch. Dětičky byly šikovné, chápaly spoustu věcí a byly milé, nezlobily a když ano, pochopily moc rychle, že je něco špatně. Sem tam měly problém udržet pozornost a posedět na jednom místě, ale jsou to děti. Mám s tím problém i já.

Podmínky

Největším zážitkem pro mě byla škola samotná. Polorozpadlá budova, lavice a židle ve stavu na vyhození, špína, potulný pes. Ale když tam vidíte ty smějící se děti, ani vám nepřijde, že je to tak špatné a na spadnutí. Kolem otevřených oken běhají slepice, za budovou se pase kráva, taková normálka. 🙂 “Fantastic 4” byla skupinka čtyř nejnadanějších dětí z okolí, které jsme učili každé pondělí a středu v blízkosti Petiwungu. Angličtinu měly na dobré úrovni, rozuměly poslechům, složitější gramatice, měly hezkou výslovnost. Výuka ve školce probíhala každý den. S ostatními jsme si dny rozdělily a tak nás padlo úterý a čtvrtek. Na konci pobytu jsme dětem rozdali sladkosti, trička a náramky. Byla to asi nejsmutnější část našeho pobytu. Děti nám ani nepoděkovaly a ještě byly uražené, když měl někdo náhodou něco jiného. Zkušenost a vytvoření jasného názoru, jak pomáhat.

CESTOVÁNÍ

Hned první víkend jsme vyjeli na Gilli Islands. Malé ostrůvky – ráj na potápění. Jen my jsme se nepotápěli. První den bylo špatné počasí a druhý den byl odliv. Jediné, co jsme si zpět z výletu NEpřivezli byla motorka, kterou nám ukradli. A tak jsme měli tu čest sedět pět hodin na policejní stanici s majitelkou hotelu, odkud nám ji (i přes zavřené vrata) odcizili. HA, říkáte si, že paní, dokonce angličanka, měla hotel pojištěný. Ne, neměla. A tak nám po dvou hodinách hádky dala víc jak polovinu peněz, za což jsme měli být podle policajtů ještě rádi.

Policajti na Lomboku nefungují, ještě my jsme byli ti špatní. Cituji úsek věty jednoho z pepíků “mohli byste jít do vězení”. Zážitek! Taky jsme zvládli výlet na Mount Rinjani! Při výšlapu mi kápla slzička, asi tak 3x. Haha. V pátek jsme na motorkách se skupinkou pěti Čechů vyrazili. V sobotu ráno jsme začali šlapat a šlapali jsme dlouho. Od 9 ráno z 1 100 metrů nad mořem do půl 4, kde jsme ve dvou tisících stanovali. Budíček jsme měli ve 2 ráno a v 6 při východu slunce jsme už mávali vlajkou na úplném vrcholu (3 726m). Výhled dechberoucí. A pak hurá až dolů (cca 9 hodin), nasednout na motorku a jet 4 hodiny zpět do Kuty. Uf! Bylo to náročné a stále si opakuji otázku, jestli to za to stálo. Ale jednou si řeknu, že určitě ano!

Velké potápění

Náš poslední výlet nebyl nějak plánovaný a píšu na rovinu, mně se tam fakt nechtělo! Taky jak to dopadlo. Vyjeli jsme se potápět, hodinu a půl cesty od Kuty. Když jsme dorazili do malé vesničky při pobřeží, kde nebylo skoro živáčka, přiběhl k nám pupkatý indonéský rybář a začal vykřikovat “snorkeling, snorkeling”. Dobře, vytáhl sice úplně plesnivé brýle a šnorchl svázaný provázkem. Ale vybavení jsme měli svoje a tak jsme to zkusili. Loďkou nás odvezl zhruba deset minut od břehu, kde jsme viděli pár ryb. A tak jsme se vrátili, sedli na motorku a hledali jsme oběd. Hodinu. Jenže směrem od Kuty, takže cesta zpět trvala skoro tři hodiny. Víte, to si myslíte, že když jezdíte po rozbitých cestách do školky, že už nic víc rozbitého na celém Lomboku není. Jenže ono bylo.

Hmyzák

Byla jsem naštvaná a to hodně. Říkám si, jestli to žihadlo, co jsem dostala na cestě zpět, byla karma? Na motorce mě štípnul hmyzák, vyndali jsme žihadlo a prst přestal po nějaké době bolet. Ale následky přišly v noci. Začaly horečky, nastal i “black out”, což chudáka Davida vyděsilo tak, že málem omdlel taky. Horeček jsem se nemohla zbavit a tak nás místní Medical Center neminulo (a to už jsme si mysleli, že mine!). Musím přiznat, ta injekce do zadku bolela jak čert, víc jak celý napuchlý obří prst.

Jednou o víkendu jsme byli pozvaní na místní svatbu, nevěděli jsme co očekávat. A bylo to opravdu něco jiného. Samotný ceremoniál jsme neviděli, ale hostinu ano. Když jsme přijeli, seděla na “podium” nevěsta se ženichem, před nimi byly vyrovnané v řadách židle. Lidi seděli, jedli a koukali se na ně. A tak jsme si šli nabrat jídlo, sedli jsme si a taky jsme koukali. Po chvíli jsme se zvedli, šli jsme poblahopřát, poděkovat a tím jsme zakončili naši návštěvu. Pro ostatní jsme byli větší atrakcí než samotný pár. 🙂 Ptali jsme se, jak dlouho tam musí sedět. Odpovědí nám bylo od rána do odpoledne.

BALI

Chtěla bych se podělit o výlet na Bali. Měli jsme dva a půl dne na průzkum. Po pěti hodinách přípravy celého výletu jsme měli tu čest projet poměrně velké množství míst. Vyjeli jsme na motorce v deset večer do přístavu Lembar (Lombok), odkud jsme se dostali na trajektu do Padang Bai (Bali). Normální čas, který strávíte na trajektu jsou čtyři až šest hodin. U nás to bylo dvanáct. V 1 ráno jsme vypluli, sice jsme byli okolo 7 ranní u Bali, ale z nepochopitelného důvodu nás nechali na lodi dalších 5 hodin. Nevadí, jedeme dál. Ubytování jsme měli v městečku Ubud, odkud jsme jezdili na naše výlety. Je dobré si přivstat, pokud se chcete podívat na nejznámější místa bez davů turistů. Ale říkám si, že pokud člověk jede na Bali, musí s turistama počítat, je to už hold součástí. Viděli jsme rýžové terasy Tegalalang, kávovou plantáž Bali Pulina, ranní trh pro místní Secret Morning Market. Stihli jsme navštívit Joshua District, kde jsme si dali k obědu maso! Předtím jsme maso neměli měsíc a tak volba byla jasná – vepřová panenka, mňam. 🙂 Pokračovali jsme po pobřeží CangguSemyniakKuta. V těchto oblastech je doprava tak hustá, že pokud nefrčíte “pravá-levá-chodník-levá-protisměr” jako místní, cesta vám bude trvat věčnost! Pro milovníky jídla doporučuji Nalu Bowls, Expat Roasters, Revolver Espresso, Melting Wok, Warung Biah Biah, Tukies.

Prostě ráj…

Z Bali jsme si odvezli neskutečné zážitky a vzpomínky. Vzhledem k tomu, že jsou místní hinduisté, mění se tím pro ostrov snad úplně všechno. Architektura, atmosféra, mentalita lidí, styl oblékání. A dokonce i vůně! Ženy jsou upravenější, muži jsou vyrovnanější. Všechno kolem nás víc fungovalo. I jídlo bylo pestřejší, občas chutnější. Shrnula bych to tak, že Bali je bohatší, nevím jestli tomu tak bylo vždycky, ale určitě na tom má za posledních pár let podíl turismus. Bali bych shrnula jedním slovem – nádhera!

FINANCE

Zajímavou součástí (pro některé) by mohly být finance. Platili jsme si vše, od letenek přes jídlo až po ubytování. Proplaceno organizací byl transport z letiště do Kuty (25 minut cesty autem), školní potřeby pro děti, tisk materiálů.

CO JSME PLATILI MY?

Letenky, i s cestou zpět stály 20 tisíc. Letěli jsme s “Cathay Pacific”, servis byl milý, jídlo dobré. Trasa Praha – Londýn – Hong Kong – Jakarta – Lombok. Ano, náročnější a delší to být nemohlo. Do teď si říkám, co nás to napadlo! Ubytování, které bylo zajištěno u místního učitele Edýho, stálo 60 korun na noc se snídaní. Snídaně = banana pancake, každé ráno. Po měsíci a půl jsem se rozhodla, že další sousto banana pancake nepozřu

Podmínky občas bojové (studená voda, 3000 kuřat za barákem – smrad na poblití, dělníci&bordel, plíseň), ale o to jsme silnější. 🙂 Pronájem motorky a benzín (8Kč/1l), bez motorky jako byste ani nebyli, a ještě k tomu to je obří sranda! Prádelna, která byla také nezbytnou součástí pro přežití – 10Kč/1kg. Občas se nám prádlo vrátilo ve stejně špinavém stavu, ale za to bylo voňavé a vyžehlené. Jestli se pralo, kdo ví. Obědy a večeře – v Kutě se dalo najíst za 18 korun, ale také jsou tam podniky pro turisty, kde se najíte za ceny běžné pro Česko. K obědu jsme jezdili většinou na “Nasi Campur”, nejlevnější varianta stravování. A když jsme měli hlad, žili jsme na banánech, trs (cca 20 banánů) vyšel na 8 korun.

Také jsme se rozhodli cvičit jógu, 10 vstupů nás vyšlo na 1200 Kč, výdaj kterého nelituji ani za nic! V Maně, kde se konaly lekce, jsme zažily opravdu skvělé časy. Díky moc Donovi a Marie, na všechny lekce a chvíle strávené s nimi budu dlouho vzpomínat! 🙂