MINUT ČTENÍ: 3

AUTOR: LUKÁŠ PLŠEK


V Číně pracuji jako fotbalový trenér mládeže. Společně s dalšími českými trenéry učíme děti fotbal na základních školách a jedné univerzitě. S výjimkou prázdnin, kdy jsem letěl zpět do ČR,  jsem tu od dubna 2018 – smlouvu mám do června 2020. V období duben – červen 2018 jsem působil ve městě Ulanhot, v provincii Vnitřní Mongolsko, asi dvě hodiny letu z Pekingu, nyní působím ve městě Jiaxing, což je asi sto kilometrů jihozápadně od Šanghaje v provincii Zhejiang.

Celý tento program zaštiťuje svým jménem FAČR.

Kamarád kamaráda…

Když jsem letěl poprvé, bylo to celkem narychlo. Byl jsem v té době trenér U17 v SK Benešov, a navrch ještě vedoucí SCM, ale věděl jsem, že po sezóně v klubu skončím. Hledal jsem tedy jiné možnosti. O příležitosti trénovat v Číně mi řekl kamarád, který se dozvěděl, že kamarád kamaráda má kamaráda, jehož kamarád zná někoho, kdo do Číny hledá trenéra. Někdy kolem dvacátého března jsem tedy zvedl telefon, řekl ano, za dva dny jsem podepsal smlouvu a týden na to letěl. Po příletu jsem strávil několik dní v Suzhou, a potom už letěl do místa svého prvního působiště.

Začátky

Ulanhot je asi třistatisícové město, takže na poměry Číny vesnice a totální zapadákov. Musím potvrdit, že tomu tak skutečně je. Žádné moderní centrum města, bulváry plné kaváren a obchody s luxusním zbožím tady nečekejte. Terminál letiště působí, jako nádraží ve Svitavách. Na druhou stranu tady běží masivní výstavba. Vznikají tu celé obytné čtvrti, kde domy mají běžně třicet pater, pod nimi jsou rozsáhlé podzemní garáže, okolo všeho nízké budovy s obchody a službami. Město se mění doslova před očima, a rychlost, s jakou jsou místní schopni stavět, je kosmická. Jak je to s kvalitou už ale netuším.

Ulanhot

Je to drsný kraj s velmi milými a přátelskými lidmi. Díky blízkosti hranic s Mongolskem je tu také početná mongolská komunita, proto jsou vývěsní štíty, cedule na silnici a vůbec všechno v čínštině a mongolštině. Na angličtinu zapomeňte. Úplně. Z mojí zkušenosti vím, že pořádně anglicky neumí ani zdejší učitelé, kteří ji učí. O to je to ale veselejší. Například objednat si v restauraci bez jídelního lístku s obrázky je prakticky nemožné. Jednou jsem, čistě ze zájmu, takovou akci zkusil, a výsledek mě v ústech a jiných tělních dutinách pálí ještě teď…Ale jinak jídlo musím vyzdvihnout, oni obecně Číňané si na jídle dávají záležet, i když sní prakticky všechno. Občas se ale netrefí do chutí zmlsaného Evropana, takže všechno jsem tedy rozhodně nejedl. A pohled do zázemí restaurace také nedoporučuji.

Český trenér fotbalu v číně

Jsem jako exemplář

Žádný jiný Evropan, kromě mě, ve městě nebyl. Většina obyvatel z města nikdy nikam necestovala, maximálně jen někam na úplný venkov. Skutečného a živého cizince tak viděli vůbec poprvé. A ne, nebyli zdrženliví, chtěli se neustále fotit, všude mě všichni sledovali, dívali se, co nakupuji, prohlíželi si mě, jako nějaký exemplář. Musím přiznat, že někdy to bylo otravné. Pokud někdo přišel, a požádal o selfie (v průměru tak tři lidé za den), tak jsem problém neměl. Pokud si mě ale někdo fotil „tajně“, to už mi bylo nepříjemné. Nikdy před tím jsem nezažil takovou ztrátu soukromí a anonymity ve veřejném prostoru. Kdybych se městem procházel nahý s dámským kloboukem na hlavě, bylo by to jedno. Stejně na mě každý civěl.

Nové působiště – Jiaxing

Po několika výletech, ve skrze pracovních, jsem koncem června odletěl na poslední předprázdninový týden do Jiaxingu, kde působím nyní. Jiaxing je takové malé město, kde žije zhruba 2,5 milionu obyvatel. To, že na poměry Číny, nejde o žádnou metropoli, poznáte na první pohled. Oproti Ulanhotu je to ale samozřejmě obrovský rozdíl. Už jenom počasí mi tu naprosto vyhovuje. Teď v říjnu jsou tu teploty nad 25 °C, všude je zeleň, květiny, palmy…V Ulanhotu se touto dobou již připravují na zimu a v listopadu tam teploty klesají k -20 °C přes noc.

Ubytování

Zatímco v Ulanhotu jsem bydlel v apartmánu v areálu univerzity, tady mám svůj byt. Je to pohodlnější. Byt je vybavený, víceméně mi tu nic nechybí. Samozřejmostí je Wifi, navíc je poměrně dobře situovaný vzhledem ke školám, na kterých působím. Na jednu docházím asi 3 minuty, tady mám na starosti chlapce 6-8 let, kteří s fotbalem teprve začínají. Na druhou musím dojet asi 40 minut, tam pracuji s chlapci 11-12.

Fotbal v Číně

Na každém tréninku mám svého překladatele z angličtiny do čínštiny. Zatím jsem moc čínských fotbalových pokynů nepochytil, ale pracuji na tom. Na plynulou konverzaci to však v nejbližší době nebude 🙂 Dopoledne se připravuji na tréninky, dělám různou administrativu, ale někdy mám čas zajet i do centra, které je asi 20 minut autobusem. Odpoledne mám potom samotné tréninky, zpravidla dva, na každé škole jeden, domů se dostanu kolem deváté večer. Takto to je od pondělí do soboty, v neděli bývá většinou volno. Co se mzdy týče, ta je násobně větší, než jakou jsem měl v ČR.

Krásná zkušenost

Pokud bych to měl shrnout, beru to tady jako další životní etapu, prozatím za krásnou zkušenost, ale také se těším na zimu, kterou budu trávit zpět v ČR. Další čínská etapa mě pak čeká od března do června.