MINUT ČTENÍ: 5

AUTOR: ADAM ROTH


Bontoc je místem, kde se většina obyvatel živí obděláváním rýžových polí. Rýžová pole a nádherné hory vidí Filipínec každý den, pro Evropana je to zážitek. Obzvláště, když najdete dobrovolnictví přes Workaway.info a máte možnost stát se na krátký čas členem místní komunity. Čti dál a dozvíš se, jak se i vyráběním tvárnic můžeš stát celebritou!

Cesta do hor

Nasedáme do autobusu a poprvé pociťujeme místní Sibiř v autobusech. Není ničím neobvyklým, že venku je 35 stupňů a uvnitř autobusu klesá teplota k 15 stupňům. Celou noc jsme tak klepali kosu a dorazili do Bontocu promrzlí doslova na kost. Pokud někdo absolvuje tuto cestu tak doporučuji nekoukat se dolů, jelikož cesta se klikatí podél strmých útesů a člověk radši nechce vědět, co by se stalo, kdyby řidič udělal nějakou chybu.

Po chvilce čekání se objevuje náš hostitel Jessie. Jedná se o energetického Filipínce žijícího v USA, který se často vrací do svého rodného města, aby si odpočinul a zároveň pomohl místním. Dříve pracoval jako průvodce a tak jsme si mohli být jisti, že se zde rozhodně nudit nebudeme.

Bontoc cestování

Obrázek 1: Výhled ze střechy na Bontoc

Seznamování s místní komunitou

Toulky městem a návštěva školy

Po nezbytném spánku se poprvé vydáváme s Jessiem do města. Město má kolem 15 tisíc obyvatel a velká část obyvatelstva pracuje na rýžových polích. Většina obyvatel mluví anglicky a tak není složité prohodit s každým pár slov. Kromě rýžových polí je další dominantou města řeka Chico. Když se zastavím a prohlížím si místní panoramata, mám pocit, že se nacházím v Jižní Americe. Tento dojem způsobují zelené hory a budovy z dob kolonizace Španěly.

Naší první zastávkou je místní malá školička, kde se nachází pouze dvě třídy. Jessie sem chodíval jako dítě a tak se rozhodl nás sem vzít. Ihned po vstupu jsme přivítání učiteli a diskutujeme o rozdílnostech vzdělání v Česku a na Filipínách. Poté se jdeme podívat do třídy a zjišťujeme, že děti se zde rozhodně nestydí. Prvních pár minut jsme zavaleni dětmi běžícími si pro „high five“ s bělochy 😀

Po rozloučení s dětmi a učiteli jsme se vydali směrem do kopců prozkoumat, jak zde lidé žijí. Co je typické pro každou rodinu, je vlastnictví minimálně jednoho prasete. Celkově Filipínci milují vepřové. Místní stavení jsou opravdu velice jednoduchá, většinou zbouchaná z různých kovových plechů. Co nás ale šokovalo, bylo místo, kde přespávají některé děti, které jsme potkali předtím ve škole. Jedná se o tmavou místnost, kde je velká dřevěná spací deska a to je vše. Rozhodně však nevypadají, že by je to trápilo. Z mého pohledu jsou tyto skromné podmínky mnohem lepší než život chudých lidí ve velkoměstech, kde většina přežívá ve slumech obklopena odpadky.

Bontoc cestování Filipíny

Obrázek 2: Hello stranger

První pracovní den

Druhý den se konečně vrháme na práci. Naším úkolem je vyrábět tvárnice z betonu pro stavbu místního mezinárodního domu. Jsou nám představeni místní pracanti, kteří nám namíchají beton a ukazují postup jak ho vměstnat do formy a vyklopit perfektní tvárnici. Klukům to jde jako po másle a já se cítím jako idiot, když nemám dost síly tvárnici vytlačit a když už, tak se rozpadne. Po pár minutách trápení nám Jessie říká, že nás naschvál učili složitý postup a že je to mnohem jednodušší. Poté co se kluci pobavili, konečně dostáváme do ruky správný grif a práce nám jde jako po másle. Do oběda vyrobíme 3 řady cihel a odcházíme spokojeně na oběd.

Při odpolední obchůzce města míříme na rýžová pole a je nám vysvětlen postup sázení a sklizně. Už druhý den nám je jasné, že Jessie je takový místní guru a tak ho naprosto každý zná. Od dnešního dne už téměř každý ví, co v Bontocu děláme. Jessie totiž všem hrdě ukazuje výsledky naší práce 😀

Bontoc cestování Filipíny

Obrázek 3: Už se to rýsuje… 🙂

Po večeři se vydáváme do místního country baru s živou muzikou a ochutnáváme první pivo na Filipínách. Jak se dalo očekávat, místní pivo San Miguel má blíže k vodě, než-li k pivu. No i tak si užíváme pěkný večer. Pokud se chystáte navštívit filipínský bar, počítejte s velkou rozmanitostí. Myslím tím zástup homosexuálů a transexuálů. Nebyli jsme překvapeni, že i ty Jessie znal a po pár pivkách je celý rozesmátý začal posílat za námi :D. Aby mě někdo nepochopil špatně, tato komunita je zde respektována a nikdo k nim nemá výhrady. Po zajímavě stráveném večeru se vydáváme zpět a uleháme do peřin. Je třeba načerpat síly, protože nás druhý den opět čekají tvárnice.

Klenot Bontocu – rýžové terasy Malinco

Dopoledne je opět ve znamení práce a po obědě se vyráží směr rýžové terasy Malinko. Usedáme na pytle s cementem a starým Jeepney se pomalu sunem do kopce až nakonec dodrncáme do cíle. Tyto terasy jsou na rozdíl od teras v Banaue střeženým tajemstvím a tak zde stěží narazíte na turistu.

Náš trek začínáme dole v údolí, kdy nejdříve pozorujeme místní buvoly. Poté již šplháme podél políček až k vysněnému výhledu z vrcholu. To, co mě překvapilo, byly ryby žijící přímo v rýžových políčkách. Cestou jsme potkali vesničany a měli tak možnost vidět v praxi co taková práce obnáší. Vypíchnu velmi brzké vstávání, bolavá záda a mizivý příjem. No zkrátka žádný med … 😊

Po hodině stoupání se již ocitáme na vrchu a nabízí se nám spektakulární výhled. Kam oko dohlédne, jsou vidět políčka sestupující postupně až k údolí. Pokud takové místo navštívíte v příhodnou dobu tak bude celé zelené a ještě mnohem více okouzlující.

Bontoc cestování Filipíny

Obrázek 4: Rýžové terasy lahodí oku turisty a přinášejí obživu místním

Cesta zpět je snad ještě větším zážitkem než terasy samotné. Taková jízda místním dopravním prostředkem rozhodně neznamená polohovací sedadlo a bezpečnostní pás. Pokud jsou místa k sezení obsazena, skončíte na střeše 😊 Taková jízda je pak spojená s konstantní bolesti zadnice, vyhýbáním se větvím a nádhernými výhledy 😊

Večer nás čeká první konverzace s pracanty, kteří konečně přestávají býti stydliví po pár lahvích ginu.. Filipínci na severu žvýkají směs tabáku a listů zvanou moma a kvůli tomu jim chybí většina zubů. Moma má navíc červenou barvu a proto smějící se filipínci vypadají jako po rvačce 😊 Kvůli ginu v jejich krvi je však pro Wendy složité jim vysvětlit, že studium logistiky nemá nic společného se s předmětem „Logic“ na jejich základní škole 😊

Bontoc cestování Filipíny

Obrázek 5: Teď už jen přežít cestu zpět 😀

Číšníky na pohřbu

Poslední den opět pracujeme na stavbě a po obědě je na programu již tradiční procházka po městě s Jessiem. Večer nás čeká podle Jessieho jedinečný kulturní zážitek – místní pohřeb. Prý nic podobného nikde jinde neuvidíme a tak nás bere sebou. Pod pojmem jedinečný jsme si představili slavnost, průvod městem nebo nějakou tu chlastačku. V jednom měl Jessie pravdu, něco podobného skutečně už asi nikdy neuvidíme… 😀

Pojďme ale po pořádku. Nejdříve vyzvedáváme lahve s ginem, sušenky a razíme do vesnice. Na prvním stanovišti jsme pohoštěni a docela si pochutnáme. Radši však nechceme vědět jak a z čeho bylo jídlo připraveno :D. Poté už míříme na hlavní „stanoviště“ kde se pohřeb odehrává. Už z dálky slyšíme zpěv. Po příchodu usedáme do kroužku, kde sedí pouze muži. Ti buď většinu času mlčí, nebo popíjejí gin. Vedle v chatičce leží rakev, v ní mrtvý člověk a okolo ženy, které zpívají.

Později se dozvídáme, že ženy takto zpívají po celé tři dny v kuse. Samozřejmě, že se mění, ale i tak… Nejdříve to člověku přijde zajímavé. Ovšem když tam člověk sedí další 2 hodiny, kdy muži mlčky popíjejí a ženy stále zpívají, počáteční vzrušení rychle opadá. Po nějaké době se muži konečně rozpovídají. To ovšem neznamená, že povedete konverzaci. Většina z nich je totiž už zcela na plech a tak jim není rozumět ani slovo :D. Nezbývá nám než se k nim přidat a přežít další nekonečné minuty s lahví ginu v ruce.

Po třech hodinách „jedinečné“ zábavy nás Jessie vyzývá, ať mu pomůžeme roznášet kafe. Kolik lidí v Čechách může říct, že dělalo číšníka, respektive servírku na filipínském pohřbu? Myslím, že jsme unikátem :D. Následně se opět vracíme k láhvi ginu a předešlé zábavě. Kolem půlnoci se rozhodneme být neslušní a poprosíme Jessieho jestli už nepůjdeme. Naštěstí to není problém a po rozloučení konečně míříme domů. Cestou se Jessie ptá, jak jsme si to užili. My mu po pravdě odpovídáme, že skutečně nikde jinde něco podobného neuvidíme… 😀

Ráno si pobalíme, loučíme se s Jessiem a míříme dále do hor, kde nás čeká další část tohoto projektu. O tom, ale zase až příště 😊