MINUT ČTENÍ: 2

AUTOŘI: Adam Prskavec & Stanislava Malínská

Život baletky není moc dlouhý, za to plný zážitků a zkušeností. Tohle je příběh Stanislavy Malínské, baletky světových jevišť.

Životem baletem

Původem z Prostějova, dnes žijící v Itálii, Bevagna. Jako čtyřletá, hanácká dívenka začala s baletem, který ji pak provedl de facto celým životem. Na klasickou základní školu nikdy nechodila. V 6 letech ji nechali udělat konkurz na před-konzervatoř, kde uspěla. Pak to bylo o tom makat. Teda ještě v roce 1968 mohl přijít zlom, paradoxem jedna ruská učitelka baletu se ji zastala, a tak devítileté děvče mohlo pokračovat v nadcházející velké kariéře.

Stanislava Malínská s žáky

Střední škola

„Kolem puberty jsem byla hlavně baletkou a studovala vše související s divadlem, hudbou a výtvarným uměním. Ani jsem si neuvědomila, že jsem měla projít nějakou pubertou. Žila jsem mezi dospělými – v divadle, v ateliérech a moc mě to bavilo. Jako houba jsem nasávala všechna moudra těch, co již byli vepředu a velmi jsem je respektovala. Eva Václavková, Jaroslava Pešicová, nebo František Štorek a další…

V létě jsem pak jezdila do divadelní školy Palucca Schule, kde jsem se naučila německy, a na praxe pod vedením Jiřiny Škodové-Šlesingerové, Josefa Škody, či Františka Vychodila nebo Iriny Strode. Bylo by to na dlouho, ale každý choreograf mi dal něco nového, zajímavého, svérázného. Zanechali na mě otisk jejich stylu – pro mě to byla nová zkušenost a určitě rozšíření obzoru.“

Irina Strode, František Vychodil, Josef Škoda

Slasti a strasti

“Přesto jak to bylo náročné, nikdy bych to zpětně nezměnila. Balet mi dal dost zadostiučinění…radost, smutek, vítězství a v určitém momentu, pády. Dvě operace, pak pauza, pak zase zpět na taneční prkna. To už ale nebylo tak jednoduché, každopádně jsem měla velkou nechuť jít do penze. Tanec byl (a pořád je) můj život. Byl to boj, který jsem na chvíli vyhrála, ale s tím, že ukončím povinná léta jako baletka a neskončím tak na vozíku.”

Světem tancem

„Režim Rusů mi také něco dal. Nemohu však mít odpor k lidem, ale mohu mít odpor k režimu. Vždyť právě jedna ruská učitelka se mě zastala, abych mohla pokračovat v tanci a tak trochu i cestovat. Pomohla mě vytáhnout na vrch. Studovala jsem choreografii v Peterpurgu, jezdila za tátou do Maroka, Lybie, Jordánska, jih Evropy, až jsem se zamilovala do Itálie, kde dnes bydlím. Sem tam přejedu do Francie učit balet. Díky tomu se dnes také dorozumím šesti jazyky. Angličtina, němčina, ruština, francouzština, latina, italština – není problém, z těch mám i státní zkoušky.

Dnes jsem zejména učitelka tance (Universita‘ Degli Studi Di Perugia), sem tam dělám soudní překlady, provádím turisty a nebo pomáhám v architektuře, tvz. progettista di architetture. Matiku na mě však ale netahejte, to je pro mě passé.“

A moudro na závěr…

„Člověk v sobě musí mít tu dřinu, ten drive chtít makat. Když jsi mladej a chceš něco dokázat, musíš zapomenout na život a prostě makat. Vyplatí se to dřív, než si jako mladej užívat a pak zase celej život makat.

Svým žákům pak říkám – mezi námi není žádný rozdíl. Jen ty kýble potu, co jsem vypotila. Když mám špatnou náladu, balet mi ji napraví. Jak to máte Vy?“